Má těhotenská curkovka

Je to skoro 5 let, co jsem porodila, pro mě tím nejkrásnějším porodem, svého syna Daníčka. Byl to tak úžasný zážitek, že jsem po celou dobu nepředpokládala, že bych něco takového mohla ještě někdy zažít. Byl to svět, ve kterém jsem byla jen já a on, můj vlastní porodní sál, mé vlastní potřeby, mé sny, mé představy, do kterých jsem nikoho jiného nepustila. Byli jsme tam jen my dva. Pravdou je, že potřeby lékařů a zdravotních sester jsem nevnímala a opouštěla porodnici jako „rebel“, ale za to jsem si prožila hodinový porod naprosto bez zranění a zásahů doktora. Celý porod jsem si vedla podle pocitů, které mi Daníček vysílal, a ne strachu či zahánění do kouta.

Když jsem letos otěhotněla, uvědomila jsem si, že asi máloco překoná zážitek, který jsme s Daníkem měli. Stále jsem měla v hlavě, že když bude vše stejné, musí proběhnout stejně i porod. Nicméně už začátek byl jiný. U Danička mi bylo zle, ale ne tolik jako nyní, nešlo mi tedy tolik cvičit. Neustále jsem srovnávala a hodnotila – hlavně, aby bylo vše jako s Daníčkem, tedy dokonalé. Potvrzovat mi koučka ani nemuseli, cítila jsem to od začátku, že mám v sobě dalšího malého chlupíka.

Stejně jsem cvičila, stejně jsem jedla, stejně se k němu chovala, stejně na něj mluvila, říkala, jaký bude, že bude jako Daník…a stejně mu dala původní jméno Daníčka…Oliver…

Ve 25 týdnu těhotenství jsem šla s nosem nahoru na glukózový test, který odhalí těhotenskou cukrovku. Však jak já, která denně cvičí, sladké má omezené, jí zdravě, ji může mít…A bum Tulachová 4,6-10,6-10. Šok. Opravdu jedním slovem neuvěřitelný šok, který vystřídal fakticky neurvalý pláč před doktorkou, která zmínila na první kontrole cosi o inzulínu a já jen slepě zírala, hučelo mi v uších a říkala si „panebože proč já?“

Vše dělám stejně, vše…jen je mi o 5 let víc. Je mi 35 a čekám své třetí dítě…jsem stará? Prvních 14 dní neustálého pláče a všem vysvětlování, jak jsem fakt stará na třetí dítě, mi cukr lítal nahoru dolu, jak se mu chtělo. Věděla jsem, že vše má svůj čas, tak i toto si musí sednout, ale nešlo to…věděla jsem, že se moje neustálá hysterie musí změnit v klid i kvůli němu, však primárně jde o něj. Ale naopak jsem začala vnitřně cítit výčitky a padaly mi otázky, zda opravdu jsem v tomhle věku měla být ještě těhotná.

Začala jsem raději číst o porodu, abych myšlenky směřovala k podstatě, ale moc mi to nešlo, neustále jsem v hlavě měla sebe jako chudinku. „Jak já si splním sen o dalším porodu, když mám cukrovku?“ Rozečetla jsem asi tři knihy a poté vzala do ruky knihu, kterou jsem četla před porodem Daníka. Byla to moje porodní Bible a vnitřně jsem cítila, že se dočtu něco, co mě teď bude zajímat asi mnohem víc.

Když jsem byla těhotná s Daníčkem, kapitoly o nemocech jsem předskočila, nebyl důvod je číst. A nyní jsem si ani nevzpomněla, že taková kapitola tam je a ejhle… jako první nemoc byla cukrovka. Dočetla jsem se, že těhotenská cukrovka značí neopětovanou lásku. Cože? Blbost, že? Inu, nechala jsem to být, zakroutila si nad tím hlavou a říkám si, co to je za pitomost, však my v rodině se máme všichni rádi.

A co náhoda nechtěla, pár dní na to, jsem na Skypu měla připojenou autorku této knihy. Všechny věty, které mi říkala, byly právě ty, které jsem hledala a zapadaly do mého scénáře přípravy k porodu. A skoro na konci jsem se jí zmínila o strachu z porodu díky cukrovce. „Kde vezmu odvahu? Však je to komplikace, jak tvrdí lékaři i okolí.“ Řekla jsem jí, že jsem četla, co nemoc, znamená, že vše vysvětlila v knize. A ona, ať si sama zkusím popřemýšlet nahlas nad významem „neopětované lásky“ z mého pohledu.

Pěkně jsem se naštvala…však já jí tu platím a mám si hledat sama odpovědi? Plná emocí a vzteku, že mám cukrovku jsem začala házet jména celé mé rodiny a snažila se vše propojit, aby „mi dala klid“. Chtěla jsem asi slyšet „ano, to je díky němu, díky ní.“ A já bych pak chodila světem a říkala „hele já mám cukrovku díky manželovi“.  Ona jen poslouchala a usmívala se, neřekla nic…A když jsem domluvila, tak se mě zeptala, zda jsem mluvila o celé mé rodině. Zadívala jsem se dlouze z okna a došlo mi to… říkám: „jde o miminko, že ano“. No a slzy šly ven takovou rychlostí, že jsem je nestíhala utírat…

A najednou jak když Vám dá někdo facku, se vše začne motat v kruhu…všechny šílenosti, co jsem dosud o něm řekla, přála si, určovala mu směr…dělala z něj někoho, kým vlastně být nemůže, protože Daníček už tu jeden je. A miminko, není on, je to další můj malý originál, ze kterého já neustále dělám kopii. Celé těhotenství mu říkám, jak má vypadat, jaký bude mít vlastnosti, jakou bude mít povahu, jaké budeme mít těhotenství, ale dokonce i porod,….a jako třešeň na dortu mu dám dokonce jméno, které bylo původně určeno Daníčkovi.

Nemuselo uběhnout ani pár dní…stačilo být chvíli sama a začala se mu, opět v slzách, omlouvat. Prosila o odpuštění, co jsem to za mámu. Vzala pomyslný zmizík a začala vše mazat, vše, co jsem o něm řekla, co si přála… a vyslala nahoru jedno jediný přání: „Porod proběhne tak, jak to bude nejlepší pro mě i pro něj“. Víc ke štěstí nepotřebujeme.

Najednou jsem cítila, že jeho jméno řekne Luky…že oba to tak chtějí, cítí to stejně. Strašně mě to uklidnilo…celá situace do sebe zapadala jak puzzlíky. Vše najednou mělo smysl.

Smíření s cukrovkou bylo rázem snazší, jídla se stejně opakují, cukr už je stálý, já jsem stálá hlavně v psychice. Nelituji se, neztěžuji si. Jsem to zase já. Chtěla jsem ještě číst knihy o porodu, ale jakmile jsem je otevřela, přišla myšlenka: „co blbneš, ty přeci vše už víš“. 😊

Dnes jsem začala 36 (35+0) týden těhotenství. To znamená, že mám cca 5 týdnů do termínu porodu, ale je možné, že k celkovým okolnostem uvítám mého kloučka o hodně dřív, ale možná tak ne..? Nicméně jsem opět ta, která zadupala strachy nejen z porodu pod zem, i když mám cukrovku, je mi 35 a já nevím, co ještě by mě mohlo vyděsit…? 😊 Ačkoli každý říká, co by dělal, nedělal, poslouchal…hlavně poslouchal okolí, ale ne své tělo a miminko.

Až nastane den D, já budu poslouchat, jako vždy, pouze sama sebe a svého druhého syna. Ať porod proběhne jakkoli, bude to pro mě i miminko, ten nejkrásnější zážitek. Budu tam já a on, budu si stát za svým, nepustím do svého porodního sálu nikoho…. Neuvěřitelně se těším, na první silnou kontrakci, vím, že se opět usměju… těším se na to, že budu mimo tenhle svět alespoň pár minut, na to, že jediné, co budu vnímat je síla mého těla a chci vše vnímat naprosto čistě a jasně, protože vše zažiju pravděpodobně naposledy…

Jsem šťastná, že mi Bůh dal ten nejkrásnější dárek „být ženou“ a dokázat něco tak neuvěřitelného. Mít v sobě dvě srdce, cítit pohyby, porodit miminko, dát život. Mít po porodu jeho teplé tělíčko na svém. Jako první ho pohladit, obejmout a říci potřetí „ježiši ahoj“.

Ať už se budeš jmenovat jakkoli, ať už budeš jakýkoli, vím, že je vše, jak má být – ty máš nyní mě a já tebe…a za pár týdnů…budeme díky tobě pětičlenná rodina. To je to, co vím…víc nepotřebuji. 😊