Kde je dvorek, jsou i vrata, kde je máma, je i táta…

Rodina se skládá z mamky, taťky a dětí. Vztah v rodině tvoří mamka, taťka a děti. Rodinu dokáže udržet, ale pouze vztah mamky a taťky. Štěstí a radost dětí tvoří především vztah mamky a taťky. Pevnost rodiny a lásku….tvoří mamka a taťka…. 🙂

Před pár dny, když jsem byla nakupovat, tak paní u kasy měla rukavice. Usmála jsem se na ní a povídám jí, proč je má, že tu mají teplo. Ona mi odvětila, že potraviny jsou studené. Tak jsem se na ní podívala a říkám: „Musí Vás hřát láska přeci“…“Jo…ještě toho trochu…možná tak od dětí.“

Všechny začátky vztahu mamky a taťky jsou krásné…plné lásky, půvabu, odhodlání vše vydržet, přečkat. Víra ve věrnost, krásná slova, pohlazení, sliby, která měnily svět. Svět, který tvořili ona a on. Svět, který nazývali MY. Také jste takový měl(a)…než…jste koupili byt, vzali si hypotéku, postavili dům nebo….měli děti?

Vzpomínám na první okamžik. Místo, kde jsme stály, co dělali, jak se chovali….co si dokázali slíbit….“nikdy ti neublížím“….co si dokázali říci….“miluji tě a navždy budu“…jakým způsobem jsme se objímali…s jakým odhodláním jsme mluvili o budoucnosti, jak se drželi pevně za ruce pokaždé, co jsme stáli vedle sebe, dívali se jeden na druhého s očima plné touhy a víry, že budeme navždy spolu a nikdy nás nic nerozdělí…že takové chvilky, jaké jsou teď…bez hádek, klidu, povalování půl dne v posteli, pozorování hvězd, upřímných pohledů do očí, kdy jsme nemuseli ani jeden cokoli říci…Ne…já nepopisuji momentálně jen sebe….takové začátky jsme měli všichni bez ohledu na to, jak dlouho s ní(m) jsme….bez ohledu na to, jaký názor na něj(ní) máme dnes…bez ohledu na to, co k ní(němu) dnes cítíme….

Láska, pobláznění, touha…nás dovede jednoho dne k oltáři, kde stále vidíme tu dokonalost…dokonalost, která nese pouze jediné slovo: „MY“…Ať se stane cokoli, prosím slib, že to budeme stále JÁ a TY…každý z nás v to věří, protože nic se nemůže stát. Ne přeci nám.

Milí snoubenci,

stojíte tu ruku v ruce před zraky svých nejbližších, abyste stvrdili to, co již dávno vy i oni víte, a to jest, že patříte k sobě. Svatba se nepořádá pro hosty, ale pro snoubence samotné, proto vaše svatba je opravdu v pravém slova smyslu pouze vaše. Pojali jste ji naprosto odlišně než je zvykem. Oficiálnost nahradilo překvapení, bílou nahradila růžová, prsteny mají společný pouze vrytý nápis a formální šaty nahradily šaty neformální.

Okamžik, který je nyní před Vámi, se nesmazatelně zapíše nejen do Vašich srdcí, ale i myslí, neboť chcete veřejně prohlásit, že dalším životem půjdete společně, a to věrně v dobrém i ve zlém.

Berete do svých rukou úsměv i slzy toho druhého, a ten od Vás očekává společný život plný lásky, pochopení a vzájemné podpory.
Stojíte na začátku dlouhé cesty, od které si nejspíš oba slibujete něco trochu jiného. Žena si vezme muže a doufá, že se časem změní, leč marně. Muž si vezme ženu a doufá, že se nezmění, také marně.

Své odhodlání jít společnou cestou ve dnech pohody, ale i životních zkoušek, stvrdíte za chvíli svým podpisem. Vážení snoubenci, zbývá již jen to, abych Vašemu rozhodnutí dal právní formu:

„Táži se Vás – pane ženichu – zda dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomnou slečnou Michaelou Vítů.

Děkuji.

Táži se Vás – slečno nevěsto – zda dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomným panem Lukášem Tulachem.

Děkuji.

Vážení Novomanželé Tulachovi, protože jste splnili všechny podmínky, které vyžaduje právní řád České republiky pro vznik manželství, prohlašuji Vaše manželství za právoplatně uzavřené.“

A nyní mi dovolte ještě pár slov závěrem.

Manželský život se může skládat z milých i nemilých drobností. V úctě jednoho k druhému byste se ve všedním životě měli těch nemilých snažit vyvarovat. Pamatujte, že láska je mocnější síla než kterákoli jiná. Je neviditelná – nemůže být spatřena ani změřena – a přece je dost silná na to, aby vás v okamžiku proměnila a poskytla vám víc štěstí, než jakékoli materiální vlastnictví.

V manželství nejste manžel ani manželka, jste láska mezi těmi dvěma a tak Vám na závěr přeji, ať se milujete stále stejně jako v této chvíli a jste příkladem nejen pro Vaši dceru Julinku, ale i pro Vaše další děti, které s obdivem budou hledět na Váš vztah.

Každý z nás vdaných či ženatých dal slib. Slib „V dobrém či zlém“. Pro mě osobně jsou tato slova nejvíce posvátná v celém vztahu….V dobrém i zlém budeš stále při mně, chápat mě, pomáhat, respektovat, hladit, utěšovat, objímat,…bez výjimky, zda máme dluhy, děti, hypotéku či se ti stalo nějaké neštěstí. Právě o tom je celý slib. Slib, že se jeden druhého budeme snažit pochopit a podpořit za jakýchkoli okolností.

Většina z nás věří, že to co bylo do doby, než jsme se ocitly před oltářem, bude stále. Stále čas být spolu, stále myšlenkami jeden na druhého…zprávy plné lásky…Ale manželství je stejné jako my lidé….narodí se jako čisté miminko a pokud se nenaučí po celý život splývat společně s veškerou jeho součástí, jeho změnami a dost často i nečekanými problémy…nemá moc šanci přežít… Je to o neustálém připomínání si „v dobrém či zlém“… Však jakou lásku jsme zrodili….a do ní přivedli děti…proč tedy ve většině manželství právě příchod dětí vše mění…

Prosím pohlaď mě…obejmi mě…proč mi neřekneš občas, že mi to sluší…nedáš mi už ani pusu…nezeptáš se, jak se mám…nechceš se mnou být sám….nepovídáme si…máš mě vůbec rád….musím si o vše říkat?…kam jdeš….kam zase jdeš?…nekřič….nech mě být….ne nic mi není…

Kam zmizela láska? Kam zmizelo slovo MY? Kam jsme se to dostali? Proč vlastně? Jaký byl důvod všeho? Však jsme si přísahali…říkal si, že jsem tvůj život…a teď…jsou život jen mé děti…A ty…Jsi s námi doma a přesto jako bys tu nebyl….Nevím už o tobě vůbec nic. Nevím, kam chodíš po práci, nevím, zda tě něco trápí. Nechápu tvé reakce a už ani nepoznávám sama sebe….

Poslední rok se snažím na vše „zlé“ si říkat „má to tak prostě být“…je to přeci cesta, a pokud se mi teď něco děje, mám se z toho poučit nebo se něco naučit…a vše „špatné“ beru spíše jako výzvu k překonávání…Ne vždy je to lehké, ale já věřím v sílu a lásku rodiny. Věřím především ve svého báječného manžela, kterého chci mít celý život na místě před dětmi. Protože pokud ho dám na místo za ně, tvořím vztah nejsilnější pouze s dětmi a to přeci na udržení celé rodiny je málo…Já chci šťastnou rodinu, proto musím pracovat především na vztahu s ním. Ten vyvíjet a přizpůsobovat, protože vzdát to, je to nejjednodušší… 🙂 Je třeba si uvědomit, že až děti jednoho dne odejdou za svými láskami…tak ten s kým zůstanu doma, bude právě on, ne oni…a to je fakt, který je třeba, aby si uvědomila každá žena… 🙂

Mějte se rádi!

Vaše MT 🙂