Co Vám přeji do roku 2016? Sundejte hodinky, vypněte telefon a od srdce se začněte smát. :)

Každý leden se děje stále to samé. Plno z nás si dává předsevzetí, aby další rok byl ještě úspěšnější, než ten loňský. Abychom měli více peněz, méně pili alkohol, jedli zdravěji, přestali kouřit,…ale je to opravdu to nejdůležitější?

Je podstatné si takové předsevzetí dávat? Dle mého názoru to má především alespoň jednu pozitivní věc – víme, co děláme špatně a chceme to zlepšit. Jak? To je již druhá stránka věci. Každopádně vždy je důležité jisté uvědomění a přemýšlení nad daným problémem. Co dál? Dál už JEN přemýšlení o dané věci nenechat ladem a naopak vést k samotné dokonalosti k vyřešení našeho „problému“. Mnohokrát vyřešení může trvat i déle než samotný rok. Však kam chvátáme? Vítěz je ten, který se nevzdá a nehledá výmluvy. 🙂

V loňském roce jsem udělala mnoho změn a posunů kupředu…stala jsem se Sugar free osobou, začala jsem denně posilovat, pomohla jsem mnoha lidem k vysněné váze, zahájila projekt Baštíme s úsměvem, uskutečnila druhý ročník Běhu pro úsměv a následně jsme předali dary z nadace dětem,..ale nic z toho není pro mě tak hodnotné jako osobní změna ve vztahu k času…

Celý život jsem svázaná časem. Buď rychle tam, honem, utíkej, dělej, jedeme, poběž, chvátej, musíš být támhle v tolik a tolik, jdeš zase pozdě. Díky tomuto svázání jsme ale dost často krutí i na okolí, které si to vůbec nezaslouží. Co to je vůbec za příkazy, kdy poroučíte své rodině, abyste mohli být jinde u cizích či s cizími lidmi…? Byla jsem ve spěchu a přesném čase vychovaná, tak jsem to jednoduše praktikovala nadále i u své rodiny s tím, že je to tak v nejlepším pořádku. Neustále jsem někam běhala, protože jsem vlastně nic jiného neznala. Když jsem něco dodělala, již jsem přemýšlela v kolik kde mám zase být…čas, čas, čas….. a najednou mám dítě a tu svou časovou krutost si začínám uvědomovat, ale nevím jak s ní zacházet. Jak to zlomit? Jak zničit vnímání času, abychom si užívali právě ten okamžik, který ve skutečnosti máme?

„Maminko pojď si hrát.“

„Julinko už musíme běžet do školky, maminka musí do práce.“

„Maminko, ale já si chci s tebou ještě chvilku hrát.“

Můj milovaný muž byl vychován v absolutním opaku. Naštěstí. Nemá rád, když mu někdo řekne čas, kdy se má někam dostavit, většinou jde, až když se mu chce. Což je z 99% až potom, co tam již měl být. Jsou samozřejmě časy, které dodržuje, jako je příchod do práce, avšak nikoli odchod z práce. 🙂 Je to člověk, pro kterého není důležitý čas, ale moment, kterým ho vyplňuje. A to je právě ten největší dar, který mě naučil chápat. Až si dohrajeme – přijdeme. 🙂

Neexistuje pro mě nic víc než čas strávený bez hodinek, telefonů a notebooků se svou rodinou. Čas kdy se všichni smějeme, děláme ze sebe pejsky a kočičky, lechtáme se, šeptáme si do ucha, honíme se bytě, posloucháme příběhy, které Juli zrovna vymyslela, vysvětluje, proč musí nosit obráceně kalhotky (kvůli klukům ze školky, aby viděli obrázek, protože na prdelce ho určitě neuvidí), krmí imaginární kamarády, zpíváme a tancujeme, zapisujeme slova jako kudlajda (kulajda), koboježka (koloběžka), ježiši majrá, granulky s kepučem (hranolky s kečupem), smazaná houska (nenamazaná), …co je víc, než ty chvíle, kdy brečíte smíchy díky větám svých dětí (či manžela)? 🙂

Možná vyčítáme svým mužům, že se chovají jako děti, ale neměly bychom dětmi sami občas být a zapomenout na krutá časová a sociální pravidla? Protože já jsem na vyžádání dcery tu kabelku s notebookem konečně v prosinci odložila, i když jsem stála již mezí dveřmi a bylo 8:00 – čas, kdy máte být ve školce a já na cestě do práce…a šla jsem stavět puclíky…a nikdy nezapomenu na její vděčný obličej a radost, kdy maminka neřekla: „Prosím tě nevymýšlej a poběž.“ Prostě jsem zase zavřela dveře, sundala si bundu, sedla na zem, obejmula jí a byla jsem nakonec šťastnější než ona. Protože ona chce být se mnou. Nestojí o to být s kýmkoli jiným a….neřeší hlavně čas. Řeší pouze to s kým je jí dobře. Přišli jsme pozdě do školky – nikomu to zase tak nevadilo, já do práce – klient stejně nepřišel včas – asi si taky hrál 🙂

Jednou jsem si v práci stěžovala úžasné klientce na to, že dcera chce, abych chodila usínat s ní, přitom do dvou let bylo zvyklá usínat sama. A ta moudrá žena mi tenkrát řekla: „Víte co, já naopak tuhle chvíli miluji, kdy si s dětmi lehnu, ony mě obejmou, říkají, jak mě milují, a vidím, jak spokojeně usínají u mě v náručí.“ A v tu chvíli jsem si uvědomila, že má pravdu. Že ta chvíle, kdy jsem s ní v posteli a překřikujeme se kdo koho má víc rád, je to nejkrásnější završení celého dne.

Já jen mohu poděkovat roku 2015, že jsem si to konečně mohla vše uvědomit, co je a co není opravdu důležité. Začala jsem Juli psát deníček s tím, co jsme spolu zažily, co legračního řekla, kde jsme společně byly,…a věřte mi, že to jsou nejlépe uložená slova.

Občas se sledování času nevyhneme, ale zkuste to omezit nebo se nad tím alespoň trochu zamyslet…:)

Není nad chvíle, kdy jsme jako rodina spolu, držíme se za ruce a víme, že máme jeden druhého. Proto Vám všem přeji, abyste našli i Vy ten okamžik, kdy veškerou elektroniku vypnete a uvědomíte si, že láska (k rodině i sobě) a smích vede ke zdraví a štěstí. 🙂

Každý z nás má volbu, tak mějte tu správnou.

Mějte se rád(a)! 🙂

Vaše MT