Poslední klik je ten, který zvedáš očima od země!

Když jsem byla na základní škole, tak jsem svou postavu nikdy neřešila. Dnešní doba si žádá posuny, proto postavu řeší mnohdy i dvanáctileté holčiny a některé ji zase neřeší vůbec a řešit by ji možná měli. 🙂 Na střední škole se stal zlom. Rozhodla jsem se být hubená za každou cenu. I za cenu toho že nebudu jíst. Povedlo se a dá si říci, že docela rychle. Shodila jsem na 48kg při výšce 170cm. Co se dělo dál? Tři roky konzultace s psycholožkou a bolesti celého břicha, aby se mi tělo vrátilo do původního stavu. Tělo se ale nesrovná hned. Trvá to roky a pracuji na tom ještě teď. Svou blbostí jsem si snížila metabolismus natolik, že mohu být ráda, že jsem o 12 let déle otěhotněla a porodila nádhernou holčičku. Jaký byl můj cíl v postavě? Být hlavně co nejvíc hubená, žádné svaly, abych nevypadala jako Arnold, prostě vychrtlá.

Po porodu Julinky jsem si poprvé upravila stravu a začala jíst tak, jak jsem si sama naordinovala. V té době jsem běhala, ale žádné dálky a rozhodně ne proto, že jsem chtěla zhubnout. Chtěla jsem nechat venku starosti a bez nich přijít domů. Po tom, co jsem přestala kojit, jsem se rozhodla začít kombinovat běh a trochu slabšího posilování. Prostě zlatá střední cesta. Stále jsem v hlavě ale měla cíl, být pouze hubená, ne pevná. 🙂 Postupem času jsem změnila výraz pohledu na sebe do zrcadla. Najednou jsem neměla tak povislé ruce a kůže na stehnech už tolik nepřepadávala přes kolena. Prostě stehno bylo na svém místě. Prohlížela jsem se v zrcadle a napadlo mě, že bych tu pevnou postavu vlastně měla mít, protože je rozhodně hezčí, než když jsou mi vidět žebra.

Začala jsem na sobě makat. Zvedala si doma činky, dělala pánské kliky, dřepy s činkou, sklapovačky s činkou, dřepy na jedné noze, přítahy k tyči,… Cvičila jsem přes den a vždy podle volného času – kdy se nešlo nakoupit, uklidit, hrát si, vařit,… Byly dny, kdy mi při kliku lezla Julinka po zádech a rajtovala na mě nebo začala plakat, protože chtěla něco podat, lechtala mě na rukou, strkala mi tužky do nosu, kreslila po mě fixem, nosila mi hračky, dávala sponky do vlasů, lezla pode mně a dělala ze mě most pod, který se schovávala, nechápavě se dívala, když jsem řvala bolestí při zvedání z kliku ze země,…plno cviků jsem vymyslela zároveň pro ní, aby mohla cvičit se mnou a braly jsme to alespoň trochu jako společně vyplněný čas. Má to vše smysl? Ano…:) Já nebuduji pouze svůj vztah k pohybu, ale zároveň ho buduji i jí.

Jelikož jsem ale člověk, který potřebuje řád a nějakou pravidelnost, což při mateřské dovolené v kombinaci s podnikáním, nejde, vymyslela jsem to po roce ještě jinak, abych čas cvičení nemusela vždy den dopředu plánovat či by mi ztroskotal v závislosti na někom jiném. Rozhodla jsem se cvičit každý den. A jelikož vím, že brzy ráno mám čas vždy, tak volba pásma byla jasná. Denně vstávám v 6:00 nebo 6:30. Hodím na sebe spodní prádlo, sním banán, vypiju sklenici vody, vytáhnu činky a jdu na to. Je to potom tak, že většinou všichni doma ještě spí a mám na cvičení klid a nemusím mít špatný pocit, že se jí dostatečně nevěnuji.

Mám v hlavě vždy hesla: „Co bolí to, roste a poslední klik je ten, který zvedáš očima od země.“ Necvičila jsem pouze tehdy, když jsem byla nemocná. Věděla jsem, že bych neměla sílu a zároveň by se prodloužila doba nemoci. Miluji ten pocit, když skončím, utřu pot a jdu do sprchy…a především miluji pohled svého muže, když mě vidí ve spodním prádle. 🙂

Dnes už vím, že není nikterak těžké cvičit každý den, do toho zdravě jíst, být maminkou na mateřské, podnikatelkou, milující manželkou….Těžké není vůbec nic. Těžké si to děláme my sami, když máme na vše výmluvy, které opakuje tak často, že jim dokonce sami věříme.

Mějte se rádi! 🙂

Vaše MT

Komentáře