A je tomu rok…. :)

Můj život bez cukru
Už jako malá jsem milovala chuť sladkého. Buchty od babičky ani sladký oběd jsem nikdy neodmítla a především jsem neuměla pocítit, kdy mám dost, abych své sladké přejídání zastavila. Až skoro ve třiceti letech jsem si začala uvědomovat, že s kostičkou čokolády se má touha vlastně nezastaví a dokud nepadne tabulka sladké neřesti celá, tak nedám pokoj. Jakmile jsem svou milovanou „čokošku“ doma neměla, dokázala jsem se občas překonat a sníst tajně tu, kterou si koupil manžel. Šlo především o utišení hlasu v hlavě, který řval „bonbonem mě nezastavíš, chce to čokoládu!“ Přesně jsem věděla, kdy a kolik jsem si jich nakoupila a jakmile nějaká zmizela, tak nikdy jsem se nad tím nepousmála se slovy „že jde jen o jídlo.“ Pokud někdo sáhne na čokoládu, na kterou se celý den těšíte, nikdy, upozorňuji nikdy, nejde o legraci.
Začala jsem vnímat, že bez cukru pro mě neexistuje ani jeden den. Nikdy jsem neodmítla nabízenou buchtu ani sušenku na stole. Někdy jsem zkusila si nevzít hned po příchodu na oslavu či návštěvu, aby si nemysleli, že ihned skočím po tom, co je na stole. Když jsem po půl hodině civění na stůl s buchtou vypadala, že už ani nevnímám okolí, tak jsem místo dvou kusů, snědla čtyři. Vyplatilo se tedy jíst okamžitě po příchodu.
Od ledna 2015 jsem se rozhodla vést si deník s jídlem a svými pocity ohledně toho, co jím. A najednou jsem zjistila, že moje tělo se po snězení cukru, cítí příšerně. Nikdy předtím jsem to nevnímala. Nikdy jsem se totiž svého těla vnitřně „neptala“ ani jsem mu nedala šanci, aby mi to nějakým způsobem sdělilo. Však když nechcete poslouchat, neposloucháte.
„Je mi špatně; fuj; hnus; je mi těžko; cítím, jak ve mně vše umírá; bolí mě žaludek, bolí mě střeva, blééé – komentáře, které mne donutily se nad sebou zamyslet. První myšlenka a závěr byly jasné – vše je způsobeno sladkým. Veškeré mé stavy umírání způsobil cukr, který jsem denně potřebovala a stále ve větší míře. Dokázala jsem sníst čokoládové bonbony, zajíst je buchtou, a aby se dostavil ten pocit, na který jsem čekala od prvního bonbonu, vytáhla jsem trumf ve formě gumových medvídků.
Zjistila jsem narůstající agresi v případě, kdy jsem čokoládu neměla a ještě větší když jsem jí snědla. Sladké ve mně probudilo uspokojení v momentě, kdy jsem ho jedla, ale do hodiny mi cukr v krvi opět klesl a pokud jsem si nedala další „dávku“, agrese stoupala. Někdy nepatrně, někdy se sprostými slovy a hledáním důvodu pohádat se. Říká se: „sladké jí ten, kdo nemá sladký život“. A já sladký život mám, tak ho přeci nepotřebuji. Uvědomování si, jak moc mě cukr ovládá, znamenalo jistotu, že přijde den D a já ho jíst přestanu úplně, jen musím vyčkat.
„Proč mě sladké takto ovládá? Jaké by to asi bylo žit bez cukru? Jaké by to bylo se vzdát milovaných buchet, čokolád, sušenek, vanilkové zmrzliny, gumových medvídků, melounových žvýkaček, čokoládových jogurtů, banánových nápojů, kučupu, pečiva s přidaným cukrem, a relativně zdravých tyčinek s přidaným hnědým cukrem? Zvládnu to? Zvládnu odmítnout buchtu na oslavě?“
Vždy jsem vydržela třeba 3 dny bez cukru a pak se neovládla a něco snědla. Nešlo to. Neustále jsem si do deníčku psala 1. den BC (bez cukru) a jednička se objevila mnohokrát. Každopádně já to nevzdávala. Věděla jsem, že hladina cukru v krvi bude pomalu klesat a pak tam napíši i 4. den BC a budu dál pokračovat. Do svého deníčku jsem si napsala den první či druhý, maximálně třetí BC a tak to bylo pořád dokola asi dvě měsíce. A bylo to tu. Přišel den D a já si uvědomila, že poprvé v životě píši 4. den BC a nemohla jsem uvěřit. “Já jsem čtyři dny čistá!“ A jak to šlo dál? Jednoduše. Už jsem si to prostě jen nechtěla pokazit a každým dnem jsem na sebe byla hrdá, protože jsem přesně věděla kolikátý den to je. První měsíc jsem si kupovala čokolády bez cukru,
potom sušenky bez cukru, pekla jsem si občas bez cukru i buchty. Myslela jsem neustále na to číslo v deníčku a to mě hnalo dopředu. To, že nikdo mi nevěřil, mi bylo jedno. Já chtěla jediné – zažít dny, kdy nebudu skučet večer na gauči s bolesti břicha a divného pocitu, který cukr vyvolával.
Od 2. 4. 2015 jsem bez cukru a sžila jsem se s tímto stavem natolik, že nevím, proč bych to měla měnit. Cítím se báječně, ne jako popelnice ani závislák, který denně vyžaduje po obědě sladké, aby mohl fungovat. Nejsem absolutně unavená, mám mnohem více energie, svaly se mi tvoří mnohem rychleji – cvičím stejně intenzivně, ale mám ještě o dalších 8% tuku méně. Mé tělo vypadá zdravěji, přestalo se mi tvořit akné před MZS, mám zdravější vzhled kůže a především se cítím každý den neskutečně dobře. Naučené zvyky se sladkostmi jsou dávno přetvořené. Když sedím v kavárně, zákusek k tomu nepotřebuji. Když někdo řekne, že si dá horké maliny, které jsem dříve milovala, tak mi stačí je vidět a vzpomenout na tu chuť. Jsem čistá a čistá zůstanu. Zbavila jsem se své závislosti na cukru a za tento krok v životě jsem na sebe nejvíce pyšná. Mnoho lidí tento život odsuzuje, ale mě naopak baví, jak jsem tímto stavem výjimečná. A hlavně nikoho kolem sebe tím neotravuji. Nenutím žít „sugar free“ svou rodinu. Každý má právo volby a musí na vše přijít sám. A když jsem to zvládla já, dokáže to každý z Vás…stačí si jen dojít koupit deníček. 🙂

Komentáře