Projekt "Škola života"
Pomáhám dětem najít správný směr
„Změňte život svých žáků a poskytněte jim nástroje pro úspěšnou budoucnost"
Každé dítě si v určitém bodě života klade otázku: „Kudy se mám vydat?“ Některé mají jasnou vizi, jiné tápou. A pak jsou tu děti, které už pomalu klopýtají po špatné cestě – jako jsem kdysi klopýtala já. A právě jim chci pomoci nejvíc.
Dospívání je období plné nejistot. Někdy je těžké pochopit sebe sama, natož svět kolem. Děti často cítí tlak, očekávání okolí, a zároveň se v nich mísí emoce, se kterými neumí pracovat. Některé mají kolem sebe pevnou podporu, jiné se cítí neviditelné a osamělé. A právě tyto pocity mohou vést k tomu, že začnou hledat náhražky – ve špatných partách, v alkoholu, v útěcích před realitou. Vím, jak snadné je sejít z cesty, když člověk nevidí jiné možnosti.
Vyrostla jsem v milující rodině, ale rozvod rodičů byl pro mě těžký. Jako dítě jsem tomu nerozuměla a snažila se najít své místo. Hledala jsem pozornost, chtěla jsem být viděná a slyšená, a protože jsem nevěděla, jak to udělat zdravě, volila jsem špatné způsoby. Ubližovala jsem dětem, které byly mladší než já. Šikanovala jsem je, protože mi to dávalo pocit moci, pocit, že jsem někdo. Jenže ten pocit byl vždycky jen dočasný. Když jsem byla sama, přicházely pocity prázdnoty a vzteku – na sebe, na svět, na všechno kolem.
Chodila jsem za školu. Nechtěla jsem poslouchat učitele, nechtěla jsem dodržovat pravidla. Za školou jsem kouřila cigarety, pila alkohol a hrála karty o peníze, abych si mohla kupovat další cigarety a další alkohol. Bylo mi jedno, kam to povede, hlavní bylo utéct před tím, co jsem cítila uvnitř.
Doma mě vychovávala mamka sama. Byla od rána do večera v práci, aby uživila mě a sestru, a zároveň se bála, že bych mohla utéct z domova. Bála se na mě být přísná, bála se mě vychovávat. Cítila jsem to a využívala toho. Věděla jsem, že když přijdu domů pozdě, nebude vědět, co s tím dělat. Že když jí budu lhát, nebude mít sílu se hádat. A tak jsem pokračovala dál. Můj život byl směsí vzpoury, úniků a vnitřní nejistoty.
Dnes už vím, že jsem se celou dobu jen snažila najít místo, kam patřím. Hledala jsem způsob, jak cítit, že jsem důležitá. Jenže jsem hledala na špatných místech. A tak dnes pomáhám dětem, které se cítí stejně ztracené, jako jsem se kdysi cítila já. Ukazuji jim, že existují i jiné cesty. Cesty, které možná nejsou tak snadné, ale vedou k něčemu skutečnému. Protože kdyby tehdy ke mně promluvil někdo, kdo by mi tohle ukázal, moje cesta by byla úplně jiná.
Moje cesta – od osobního rozvoje k pomoci druhým
V roce 2010 jsem začala pracovat jako výživová poradkyně a fitness trenérka. Chtěla jsem pomáhat lidem měnit jejich těla, ale postupně mi došlo, že pokud chci, aby lidé zhubli natrvalo, nestačí jen změnit jídelníček a pohyb. Všechno se odvíjí od hlavy. Pokud člověk nezmění své myšlení, pokud se nenaučí jinak přistupovat k sobě i ke svému tělu, žádná změna nebude dlouhodobá.
A tak jsem se začala věnovat vzdělávání v oblasti psychologie a osobního rozvoje. Nejen kvůli mým klientům, ale i kvůli sobě. Čím víc jsem se učila, tím víc jsem se měnila i já sama. Začala jsem si uvědomovat, jak velkou moc má náš vnitřní dialog, jak naše myšlenky ovlivňují každé rozhodnutí, které v životě děláme.
Když se mi v roce 2012 narodilo první dítě, ještě víc jsem se ponořila do studia lidské psychiky. Začala jsem si klást otázky o výchově, o tom, jak pracovat s emocemi, jak učit děti zdravému pohledu na sebe samé. A tak jsem se začala vzdělávat – nejen prostřednictvím seminářů a workshopů, ale i studiem odborných knih a vzděláváním přímo ve školách.
Od roku 2014 pracuji s dětmi a mládeží a pomáhám jim rozvíjet sebedůvěru, zlepšovat komunikaci a nacházet zdravé vztahy s okolím. Tvořím si s nimi úzký vztah, díky kterému často odhalím šikanu nebo jiné problémy ve třídě. Děti mi věří a mají mě rády, protože vědí, že jim naslouchám, neodsuzuji je a snažím se jim opravdu porozumět.
Poslední roky se naplno věnuji osobnímu rozvoji a mediaci. Pracuji s jednotlivci i páry a pomáhám jim zvládnout těžké životní situace – od osobních krizí, přes vztahové problémy, až po hledání životního směru.
Ve své práci se neřídím striktními pravidly mediace a koučinku – vždy do toho dávám kus sebe, protože vím, že jen lidskost a opravdovost přinášejí skutečné změny. Tento osobitý přístup je důvodem, proč mě moje práce naplňuje a proč mě klienti vyhledávají.
Od roku 2024 působím jako školní komunikační koučka na ZŠ Osvobození v Pelhřimově, kde pracuji s žáky osmých a devátých tříd. Pomáhám jim nejen s volbou kariéry, ale hlavně s tím, aby se v životě cítili silní, sebevědomí a neztratili se ve světě plném tlaků, očekávání a lákadel.
Děti mi dávají krásné zpětné vazby – říkají mi, že jim pomáhám pochopit nejen sebe, ale i své rodiče. Uvědomují si, že už nevidí jen svůj vlastní pohled, ale začínají vnímat i druhé. Jsou rádi, že jim pomáhám řešit konflikty a ukazuji jim, jak komunikovat tak, aby byli slyšeni, ale zároveň i chápali ostatní.
Chcete, aby vaši žáci měli větší sebedůvěru, naučili se zvládat své emoce a objevili svůj potenciál?
Ozvěte se mi, ráda pomohu i na vaší škole.