Snažíte se zhubnout a stále to nejde podle Vašich představ? Držíte různé diety, ale po pár týdnech či měsících nevidíte výsledky a necháte toho?
Vím přesně, jak se cítíte. Byla jsem totiž naprosto ve stejné situaci.

Mé tělo nepatří mezi „vyvolené“, které může sníst, co chce a nepřibere ani deko. Možná na postavě to nikdy znát nebylo, ale poměr tuku a svalů byl vzhledem k mé váze katastrofální. Skutečnost, že chci se svým tělem něco udělat, přišla ihned po prvním porodu. Nechtěla jsem svou postavu nechat na pospas věku, stresu, jídlu ani nedostatku času. Možná bych zůstala jen v nadváze, ale tukem bych postupně došla do čísel obezity.

Jednoho zimního večera jsem se naštvala a řekla si: „Cvičí po porodu každá, zkusím to také.“ Asi v 9 večer jsem se zvedla a začala cvičit. Po prvním namáhavém cvičení jsem měla radost a dobrý pocit, že já lenoch, jsem začala konečně něco dělat. Druhý den jsem si upravila stravu podle toho, co jsem se naučila v kurzu výživového poradce. Zaznamenala si do tabulky počínající váhu a tuky (32 %) a věřila, že všechno bude za pár měsíců, jak si přeji. Začala jsem denně cvičit. Každé ráno jsem si dala budík na šestou, někdy i na půl 6 a šla na to, abych pak celý den na cvičení nemusela myslet.

Cítila jsem se báječně, na oblečení to bylo znát, ale vážit jsem se rozhodla až po třech měsících, abych se zbytečně nedemotivovala vyšší vahou díky svalové hmotě. Každý den byl báječný, měla jsem pocit, že konečně to, co je mé poslání v práci, sama na sobě ukazuji a jdu příkladem, nicméně nenašel se za těch několik měsíců nikdo, kdo by řekl, že jsem zhubla. Po třech měsících jsem šla na váhu a ta ukázala 33 % tuku. První reakce byla, že jsem si ji asi špatně nastavila. Tak jsem to udělala znovu a bohužel… váha se nemýlila. Sedla jsem si a začala brečet. Byla jsem úplně zoufalá.

Tolik dřiny, sakra, člověk si odebírá od pusy, co může a nic? Proč? V té době jsem s prací výživového poradce teprve začínala a musím přiznat, že klientů, kteří svou váhu dotáhli k cíli díky mně, byla pouze polovina. Prostě jsem na nich praktikovala to, co jsem se naučila ze skript, učebnic a pokud nezhubli, nevěděla jsem, co s nimi dál. A po zvážení sebe sama jsem chtěla seknout s celou svou prací. Jak můžu dělat výživového poradce, když neumím dostat dolů procenta tuku sama u sebe? Dolehla na mě naprostá krize. Měla jsem najednou pocit, že je špatně celý můj život, včetně toho rodinného.

Ale život šel dál a já jsem přestala na hubnutí a svalovou hmotu myslet a začala opět zajídat své nálady čokoládou, buchtami a to ideálně tak, aby mě nikdo neviděl. Věděla jsem, že „kážu vodu a piju víno“, ale tvářila jsem se, že to tak nedělám. Začala jsem kouřit, pila jsem prakticky denně alkohol a jedla, jak se mi chtělo a co se mi chtělo. Byly dny, kdy jsem se přejídala schválně, a to tak, že dokud mi nebylo zle, nepřestala jsem. Kombinovala jsem sladké, kyselé a slané a věděla jsem, že až si dám kyselé gumové bonbony, pak mi bude konečně tak zle, jak jsem chtěla a půjdu s výčitkami a ohromnou bolestí břicha spát. Bylo to tak každé tři dny. Pokaždé když byl manžel na 24hod. směně. Lhala jsem sama sobě. Nemohla jsem se při čištění zubů podívat ani do zrcadla. Nesnášela jsem se.

Byl podzim a já si šla opět koupit knihy o sebelásce, abych alespoň svou duši zachránila od sebetýrání. Najednou na mě padla do oka kniha „Příručka dámy v běhu“. Měla růžovo-zelený obal a vysloveně na mě řvala: „Kup si mě!“ Jenže problém byl ten, že já běhání od školy přímo bytostně nenáviděla. Nicméně růžový obal se mi líbil, tak jsem si ji koupila. Doma jsem knihu otevřela a byla naprosto uchvácená stylem, jakým je psaná. Smála jsem se od ucha k uchu každý večer, kdy jsem v ní četla a jednoho dne mě přesvědčila o tom, že běhání budu milovat. Domluvila jsem si hlídání a šla. Uběhla jsem indiánským během 3km a vrátila se domů tak spokojená, jako dlouho ne. Vyhodila jsem cigarety, přestala pít a řekla si, že jídlo teď zkusím zase jinak.

Vyřadila jsem ze své stravy úplně bílý cukr. Váha stále ukazovala 33 % tuku a já se rozhodla, že se zvážím, až uběhnu jednou třeba půlmaraton. Během několika měsíců jsem začala běhat deset kilometrů. Na pohodu, ne rychle, ale v kuse. Zvládala jsem ji běhat 3x týdně, cukr jsem nejedla a byla jsem na sebe pyšná. Dostat se na jednadvacet km z deseti pro mě už nebylo tak těžké a hlavně, nebyla jsem na to sama. Běhala jsem s holkami, povídaly jsme si u toho a bylo to celé skvělé. Měla jsem báječný pocit, oblečení ze mě trochu padalo, kamarádky mě začaly chválit, protože mě potkávaly na silnici, ale výrazného zpevnění si nikdo, včetně mě, nevšiml. Každopádně jsem měla eso v rukávu, abych si zvedla sebevědomí. Měla jsem fotku postavy z večera, kdy jsem poprvé začala cvičit, a tak jsem se podobně vyfotila i předtím, než bude vážení, abych viděla výsledky.

Dala jsem si fotky vedle sebe a hledala jak malé dítě rozdíly. Přišlo mi, že možná trochu rozdíl tam je. Poslala jsem fotky manželovi a ten mi na to napsal: „Jj, na té druhé jsi víc opálená, viď?“ Takovou odpověď jsem nečekala, nicméně jsem si řekla, že mu pak vyfotím výsledky na váze. Přesně po 6 měsících jsem vlezla na váhu, která ukázala mínus 2 kg a 29 % tuku. Vyvalila jsem oči a chtěla váhu vyhodit oknem. „Tak já tu půl roku, sakra, nesním ani drobek cukru, běhám a mám dole jen 4 % tuku?“ Měla jsem chuť jít vyhodit všechny učebnice o zdravé stravě, okomentovat všechny články o hubnutí a cvičení! Vše bylo k ničemu. Další ztracené měsíce života něčím, co nemělo absolutně žádný smysl. Nicméně běhala jsem dál, dál jsem nejedla cukr, bylo to tak zažité a popravdě se mi žilo lépe alespoň vnitřně, ale výsledky jsem již nečekala.

Asi týden potom jsem si zlomila zápěstí při pádu ze schodů. Verdikt – měsíc sádra. Tak a máš to... Jsi v konci úplně, už nemáš své stresy jak zničit, zadupat je cestou desítky do země. Už je nevyběháš, už ty čerty z hlavy minimálně měsíc nedostaneš. Přišel první den manželovy směny a já seděla a dívala se do kuchyně. Vše ve mně řvalo: „Nechoď tam,“ jenže já šla… Jelikož pro mě po půl roce čokoláda nebyla lákavá, začala jsem se doslova přejídat tím, co bílý cukr nemá – tuny ovoce, raw tyčinky, sušenky bez cukru… Byla jsem schopná sníst samotnou bramborovou kaši s omastkem, jen aby to nemělo klasický bílý cukr. Když mi sundali sádru, k běhu jsem se už nikdy nevrátila. Měla jsem strach, že neuběhnu po měsíci ani 5 km a nechtěla jsem zažít zklamání, že mi po pár kilometrech dojde dech a já zastavím. To by byla pro mě prohra větší, než fakt, že běhat nepůjdu vůbec.

Jelikož jsem něco dělat musela, alespoň pro zničení „čertů“ v hlavě, začala jsem cvičit podle videí. Bylo to náročnější a díky tomu jsem měla pocit, že nabírám jisto jistě svalovou hmotu. Otěhotněla jsem podruhé a chuť na čokoládu byla čím dál silnější. Ve čtvrtém měsíci těhotenství jsem si dala zmrzlinu a od té doby jsem bílý cukr začala zase jíst. Naštěstí bylo mé druhé těhotenství naprosto bez komplikací a mohla jsem ve cvičení pokračovat. Cvičila jsem pro pocit, abych tenhle svět dokázala den co den vstřebávat pozitivně. V pátém měsíci těhotenství jsem u manžela v práci vzala do ruky činku a začalo se mi to strašně líbit. Nedalo se nic dělat, musela jsem je mít doma a začala s nimi cvičit. Bylo mi skvěle, a co víc? Začaly se rýsovat viditelné svaly na ramenech a malé bicepsy. V osmém měsíci těhotenství jsem zvedla 8 kg na každé ruce. Měla jsem jednoručky a cvičila tak, abych neohrozila malého a zároveň posílila celé tělo. Napsala jsem si plány cvičení 4 x týdně, ale jídlo jsem tolik neřešila, jenom jsem se nepřejídala.

Po šestinedělí jsem se pevně rozhodla vzít vše do svých rukou. Žádné články, žádné učebnice. Mám praxi s klienty, hubnou mi lépe a lépe, přeci vymyslím pro sebe potraviny, které mi vytvoří svaly, díky kterým zadek bude na svém místě! Váha po porodu ukazovala 28 % tuku. Řekla jsem si: „Tož to je super po porodu! Činky měly smysl!“ Dál už jsem je ale nechtěla – nevím, zda tu lásku k nim nezpůsobily jen hormony chlapa, kterého jsem měla v sobě. Chtěla jsem posilovat pouze s vahou vlastního těla, nic víc, nic míň. Upravila jsem si stravu, která mi dávala konečně větší smysl a začala cvičit podle aplikace, kde jsem se naučila cviky na každou část těla.

Po čtyřech měsících jsem se vyfotila a wau… ten progres byl nepopsatelný! A co váha? 18 % tuku! No pecka peckovitá! Předělala jsem kompletně systém jídelníčků a hubnutí pro klienty. Řídila jsem se jen vlastním rozumem a tím, co fungovalo na mě samotnou. A co se stalo? Už jsem neměla polovinu klientů, se kterými jsem si nevěděla rady. Najednou jim to šlo jako po másle, a přitom se nemuseli vzdát oblíbených sladkostí ani ostatních dobrot. Moje úspěšnost byla 98 % zhubnutých klientů. Po půl roce cvičení se dostal můj zadek na místa, které si snad pamatoval jen z mládí. A já na sebe poprvé v životě začala být maximálně pyšná. Mohla jsem si vzít na sebe, co jsem chtěla, poslouchala od cizích lidí, jak mi to sluší a jak to dělám. Začala jsem sama sestavovat tréninkové plány a věřila si, jako nikdy předtím.

Naprosto chápu, proč na začátku nic nefungovalo. Nebylo to díky cvičení nebo špatnému běhu, ale díky stravě. Samozřejmě, že bych díky cvičení podle YouTube a jiným progres videím, která jsou na měsíc nebo tři, nikdy nedocílila toho, co mám teď, ale to vím, až dnes. Jedla jsem prakticky vše, jen jsem tomu dala systém. Necvičila jsem denně, jelikoč jsem pochopila spojení cvičení versus regenerace. Sen o dokonalé postavě, pevných rukou, stehnech, která se při chůzi neklepou a zadku, který konečně našel své místo, se mi splnil.

V roce 2021 jsem otěhotněla po třetí. Po dvou neúspěšných těhotenství v roce 2020, jsem již nevěřila, že k nám miminko přijde. Avšak nikdy jsem o něj neměla takový strach jako nyní a upřímně, nikdy jsem neměla takový strach ani o sebe. V roce 2020 jsem přišla o svou nejlepší kamarádku, která 10 dní po porodu dostala embolii plic. Mé těhotenství bylo rázem psychickým bojem se sebou samotnou, než abych mohla říci, že jsem si to užívala. Věděla jsem, že to bude naposledy a denně se snažila naladit na klid a pocit "nechat vše plynout", ale bezúspěšně.
Jelikož mi od začátku nebylo dobře, přestala jsem cvičit. Jedla jsem, co mi nezpůsobovalo ranní nevolnosti, které trvaly celý den a snažila se nezbláznit z pocitu, že bych mohla po porodu odejít za ní a nechala bych tady tři děti manželovi. Každý den jsem četla nějaké články, které by mi pomohly, abych se zbavila pocitu strachu, ale nefungovalo absolutně nic.

15.6. jsem šla s hlavou vztyčenou na test těhotenské cukrovky. Ještě den předtím jsem si říkala, že nepůjdu, však já a cukrovka? Nicméně výsledky dopadly v můj neprospěch. Cukr po sladké náloži ukazoval 14,5 a dvě hodiny poté 14,1. Prakticky neklesl. Psychicky jsem se složila ještě více. Čekaly mě celé prázdniny pozorování ostatních, jak lížou zmrzliny a můj jediný únik – trochu sladkého jídla, znamenalo ohrožení té bezbranné lásky ve mě. Budu zcela upřímná, když napíšu, že jsem měsíc proplakala. Cukr jsem měla vysoký i po vločkách s jogurtem, proto jsem pomalu přešla na lowcarb stravu, kterou jsem neměla tak ráda. Dva měsíce před porodem jsem opět začala cvičit, měla plno energie a došlo mi, že mě cukrovka praktický zachránila. Díky tomu, že jsem nejedla žádný cukr ani skoro sacharidy, jsem měla mysl více otevřenou a mohla lépe nad vším přemýšlet. Nechápu, zda to mělo spojení, ale mám to tak dodnes. 
Porodila jsem svoje největší miminko s váhou 4,2kg. V porodnici snědla dvě balení Milky a těšila se na proces, kdy vrátím tělu jeho křivky. Když jsem porodila prostředního syna, byla jsem týden po porodu plná síly a břicho mohla začít tvarovat ihned po šestinedělí. U posledního jsem se po šestinedělí sbírala prakticky ze země. Síla nula. Chuť něco dělat nula.

"Tři děti holčičko, co sis myslela?"
No, jako vážně jsem si myslela, že to půjde levou zadní, ale realita byla 0 volného času. Chodila jsem spát s dětmi. Přes den neustálý pláč, já vyčerpaná, unavená a ve chvíli, kdy jsem našla pár minut na cvičení, jsem zjistila, že nejen mám diastázu, ale břicho mám rozbité na 200 kusů a vůbec nevím, jak ho poskládám. Kamkoli jsem na břiše dala prst, vůbec mi hlava nespustila nerv, který by dokázal ovládnout pohyb toho místa. Nikde. Vše bylo takovým způsobem rozbité, že jsem nevěřila, že něco takového je vůbec možné.  Neudržela jsem se v základních pozicích, vůbec jsem nevěděla, kde začít. Měla jsem přitom takové znalosti, zkušenosti, ale nefungovalo nic. Opět jsem byla na začátku. Jídlo jsem si srovnala okamžitě, doslova jsem splaskla ze dne na den, ale zařazení cvičení do svého života vůbec nešlo. 

Postupem měsíců jsem začala vstávat společně s nejmladším synem mezi 4-5 ranní. Brala jsem to jako znamení, kdy mohu každý den něco zkoušet a jít si zase za svým cílem. Po prvním roce jsem byla naprosto ve stejné fázi, jako po porodu, neustále jsem se snažila najít spojení ve cvičení s diastázou a zároveň své cvičení, kde byl cíl, mít pevné bříško, které drží střeva na svém místě a tím pádem se během dne bříško nevyvaluje ven a nevypadám znovu jako těhotná. 
Upřímně... nedařilo se mi. Zoufalství se každý měsíc prohlubovalo a v duchu jsem si říkala, že rok a půl po porodu jsem vlastně v koncích. Však jsem vyzkoušela vše a nic z toho nefunguje. Navenek jsem byla v cíli. Každý mě chválil, jak vypadám skvěle. Ano, ale neměla jsem v břiše absolutně žádnou sílu a tím pádem ani v rukou, jelikož klik bez pevného "core" neuděláte. 

Přišlo mé nejtěžší období v životě. Oba synové mi onemocněli pneumokokem a oba dne 8. 2. 2023 operovali. Staršímu synovi operace pomohla, ale u mladšího byl toto teprve začátek. Vše šlo na druhou kolej. Začala jsem denně bojovat o záchranu mého Matěje. Strávili jsme několik měsíců po nemocnicích. Díky válce na Ukrajině, nebyla dostupná antibiotika, které potřeboval, ale zároveň do něj dokázali dostat za 6 měsíců 14 atb, z toho více jako polovinu žilně. 
Žádná máma nedokáže popsat slovy ani na papíře, co se v ní odehrává, když věří lékařům a sama musí být jen pouhý pozorovatel a čekat...

Já jsem čekala, podepisovala souhlasy s operacemi, uspáním, CT,... 
Za několik měsíců v nemocnici nastaly dva dny, kdy jsem držela v ruce čokoládu. Ten první den, jsem jí snědla celou. Celých 400g pečetě. Den druhého pobytu v nemocnici, před druhou operací. Sama jsem se pak sebe zeptala, zda mi to vyřešilo problém a je mi lépe. Naopak. Vždy je to naopak. Tu druhou jsem dostala od kamarádky při posledním pobytu v Motole. Dodnes jsem ji nenačala. 

Při pobytu v Motole, jsem se mnoho naučila. Naučila jsem se k neuvěřitelné pokoře ke zdraví. Naučila jsem se, že ať jsem, kde jsem, já držím svého syna v lepší psychice a to, když se usmívám, když mám sama lepší náladu a když jsem sama spokojená. Už jsem neplakala, už jsem věřila. Mohla jsem denně cvičit i chodit běhat. Prostor v nemocničním pokoji je tak malý, že nedovolí tolik "kreací" jako domácí prostředí. Tak jsem si řekla, že zkusím každý den místo desítek minut, určitě polohy pár minut. To, co dovolil prostor mezi postelí a dveřmi od záchodu.

Po 14 dnech jsem z nemocnice odjížděla s méně vyvaleným bříškem. Fungovalo to! Po příjezdu domů již vše šlo jako po másle. Z pár minut jsem již dokázala postupně během měsíce udržet pozice desítky minut. Na tomto základě jsem vymyslela kurz TULAcore, který učím dál. Plním sny maminkám napříč republikou.

Je skoro konec roku 2023 a já mohu říci, že jsem kousek od cíle. A to silou a pevným bříškem, které se dokáže udržet na stejném místě celý den. Dokázala jsem vymyslet systém cvičení, který funguje a mohu tak pomáhat dál.

Vždy je cesta, jen tu cestu nesmíš nikdy vzdát. Nikdy.