Nevidíme věci, jaké doopravdy jsou, ale takové, jací jsme my… :)

Když jsme se narodili, neměli jsme kolem sebe nikoho, koho bychom nenáviděli. Naopak vše, co jsme měli v hlavě, bylo jen to nádherné. To negativní, přišlo s přibývajícím věkem a myšlením, které mnohdy nebylo až tak zase naše vlastní. Malé dítě se na všechny stále směje…nebo znáte půl roční dítě, co se na všechny mračí? To, jakým způsobem později vnímáme okolní svět, lidi, přátelé, práci, peníze…to je vše tak trochu odkoukané – bohužel. Kéž bychom si naopak ten svůj pohled dítěte zachovali. Dívali bychom se celé dny na vše s úsměvem, těšící se a s pocitem, že vždy je vše v pořádku. Vlastní názor si mnohdy tvoříme zase déle. Někdo ve třiceti, někdo v padesáti a někdo to vlastně ani nestihne…

Malé dítě miluje sebe samo úplně stejně jako ty nejbližší, které kolem sebe má. Je jako pejsek, kterého když sprdenete, tak stejně za chvilku vše odpustí a je zase u vás v náručí…Čím častěji ten hlas ale zvýšíte, tím méně častěji do té náruče opět přijde…Takže ano, všechny děti, které se narodí, jsou hodné, laskavé, plné lásky, upřímnosti, radosti, neumí lhát, milují, rády se smějí, tancují, učí se, rozumí,… Kéž bychom uměli dát oblíbené CTRL+Z a vrátit vše mnohdy zpět….zůstat věkem dospělí, ale vnímáním jako děti.

Věříte, že dítě umí neupřímná obětí? Neupřímný smích? Myslíte si, že se dítě přetváří či někdo chová k dětem nenávist? Ne…dětem totiž nemáme nic za zlé, nepotřebujeme jim odpouštět…

Potom ale uběhne mnoho času a z dětí se stávají dospěláci, kteří si za těch pár desítek let udělají minulost ať už dobrou či méně…a zanechají plno těch vůči, kterým chovají nenávist, zlobu…či jim nemohou cosi odpustit a ať už si myslí, že danou situaci dávno neřeší, tak jí neustále v hlavě mají, protože právě neodpustili…

V jedné moc chytré knize je položena čtenářům otázka: „Co Vás rodiče učili o odpuštění?“ Umíte si sami odpovědět na tuto otázku? Odpustit neznamená přijmout skutečnost, kterou ten dotyčný člověk udělal. Nikdy totiž nevíte přesný pád skutečností, které v tu chvíli nastaly, a to samé neví daná osoba o Vás. Odpustit je v mnoha případech těžké, ale skutečnost, že jedinému, komu tou zlobou ubližujete, jste právě vy…je bohužel to nejpodstatnější, co si neuvědomujeme…Člověk plný zloby je většinou neustále nemocný a to přeci nechceme. Odpustit znamená odpovědět si na otázku, proč to ten daný člověk doopravdy udělal…proč jsem to udělal(a) já? Odpustit znamená nechat být jednou provždy. Odpustit znamená „ano, chápu, proč ses tak zachoval(a)“. Odpustit znamená obejmout v mysli a poděkovat za zkušenost, ať již dobrou či špatnou…a věřte, že i ta zlá, je v mnoha případech ku prospěchu…A jako poslední – dnes už nezměníte nic nad situací, která se stala a mít ji zbytek života v hlavě jako tu „zlou“? To je škoda, ne? Raději budeme mít přeci v hlavě samé krásné věci a vzpomínky…však nic, ale absolutně nic už s tou situací neuděláte a nikdy ji nezměníte. Stala se.

Láska hřeje….Láska odpouští…a ano, všichni lidé, za objetí stojí, jen některé nemusíme objímat denně a je pouze na nás, jaké lidi kolem sebe máme….protože dobrý život tvoří pouze šťastné a dobré vztahy. 🙂

Mějte se rád(a)!

Vaše MT

Komentáře