Čím méně milujeme sami sebe, tím těžší děláme druhým, aby milovali nás…

Když mi bylo 16 let, nechala jsem si poprvé obarvit vlasy. Za rok jsem si nechala udělat gelové nehty. Ve 25 letech jsem si nechala dát umělé řasy, koupila si prodloužené vlasy a čekala na impuls od manžela k poslední umělé tečce, která mi zvětší výstřih…Já a mé dlouhé růžové drápky? Zná mne někdo bez nich? No absolutně ne! Je to má láska, má vizitka, které se nikdy nemohu vzdát a co teprve řasy! Taková pohoda, kdy ráno vstanete a jste upravená bez nalíčení. Vlasy? Jednoznačně mi sluší! Prsa? Dokonalá tečka na závěr….ale proč vše umělé? Když mi upadl umělý nehet, vždy jsme viděla, jak vypadají mé prsty bez gelu. Říkala jsem jim buřtíky. A kdo by chtěl mít pět buřtíků na každé ruce, že? Mé řasy? Jelikož jsem přírodní blondýnka, jsou tak tak světlé, že vypadám, jak kdybych je neměla vůbec. Vlasy? Už ani nevím, jaký odstín blond mají, jelikož si je barvím už 13 let. Prsa? Kdo by nechtěl velká prsa, především když na ně byl od puberty zvyklý…a najedou po kojení…nic. 🙂

Na učení sebelásky jsem začala pracovat po porodu Julinky a nejsem si jistá, zda život do té doby byl, dle románu Shakespeara, ale bojovala jsem za to každým dnem. Bohužel právě díky mému přístupu k sobě samé, byl spíše popsán v nějaké tragikomické hře. 🙂 Neustále čteme výrazy, abychom byly sami sebou, ale víme vůbec, co to znamená? Víme, jak se chováme a kdo vlastně ještě jsme? Proč nedokážeme být více dětmi, které si nic ze světa dospělých nepřipouští. Jsou šťastné – smějí se. Jsou smutné – pláčou. Vzteklé – hází s věcmi. Chtějí běhat – běhají. Chtějí jíst – jdou jíst…My velcí? Jsme šťastní – potlačíme to, protože se nesmíme radovat předčasně. Jsme smutní – potlačíme to, nebudeme před nikým plakat. Jsme vzteklí? Dáme si lahev vína, která jediné co způsobí, tak potlačení problému na dobu, kdy si zvedáme alkohol v krvi. Bohužel po jeho odeznění je vše při starém. To je důvod proč většina z nás každý večer zapijí své problémy ve dvou sklenkách. Chceme běhat? Máme dostatečně dlouhý seznam výmluv. Máme hlad? Jídlo musí počkat, máme práci.

Má snaha, změnit přístup k sobě samotné je neustále v procesu, jelikož má životní učitelka se narodila 2. 6. 2012 a tak vím, že máme ještě mnoho společných let na to, aby mne naučila vše…na co jsem bohužel už zapomněla. Bude mě učit, že při pocitu štěstí se mám smát, křičet radostí a objímat lidi kolem sebe. A především učit o hodnotách lásky ke svému tělu, protože ona se nestydí. Stojí před zrcadlem a nekritizuje své faldíky na nožičkách ani to nádherné bříško. Miluje své kudrnaté vlásky, díky kterým vypadá jako anděl. Miluje své nehtíky, ačkoli lakování nehtů jí občas přepadne – většinou potom ihned jde a vše otře. Ona sama sebe vidí jako dokonalost. Stojí nahá před zrcadlem a usmívá se na sebe. Obtiskne pusinku na zrcadlo a v očích je vidět tolik lásky, že by ji mohla všem rozdávat. Co vidíme my? Vidíme to samé, jako naše děti? Ten, kdo nastavil hodnoty pro kritiku našeho těla, je ten, koho nejvíc posloucháme. Otázkou je, zda jsme to vždy my sami…Proto udělám maximum, co je v mých silách, aby hodnotu dokonalosti určovala celý život pouze ona sama a nenechala se ovlivnit ničím a hlavně nikým. 🙂

Učím se, jak sama sebe milovat a začala jsem správně – uvnitř. Legrační je, jak láska k mému tělu vyplouvá napovrch postupně. 1. 5. 2016 to bude rok, co jsem byla naposledy na barvě u kadeřnice. Začala jsem používat přírodní šampony a nebudu Vám lhát – nikdy jsem své vlasy nemilovala tolik jako nyní, kdy mám svou přírodní barvu. Teď to je měsíc, co jsem sundala umělé řasy a jsem nadšená z toho, jak mi mé vlastní rostou. Mám je krásně husté a očividně vděčné, že jsem sundala pro ně takovou zátěž. Týden na to jsem po 13 letech sundala gelové nehty. Asi nikdo včetně mě nevěřil, že to psychicky ustojím. Po spilování veškerého gelu se najednou se z tlustých buřtíků staly ty nejkrásnější prsty s dokonalým tvarem nehtů… A prsa? Rozhodně jsem si tuto položku vyškrtla ze seznamu svých umělých snů. 🙂

Všechny změny byly naprosto nenucené a přišly sami od sebe…cítila jsem uvnitř, že to tak má být a je to v pořádku. Nyní jsem to ještě více já, nyní neovládaná umělým přístupem. Přijala jsem své části těla s upřímnou láskou…kterou jsem schovávala tolik let. 🙂

Přístupem k sobě, měníme přístup lidí v okolí k nám samotným. Ten proces netrvá rok, většinou déle, ale jen ten, kdo vydrží, je vítěz a může si sednout jednoho dne před zrcadlo a dát sobě na něm pusu…miluje to, jaký je uvnitř, ale i navenek… Kéž bychom tohle jako děti, měli neustále na paměti a nikdy nebyli dospělými kritiky svých duší, postav a kosmetických nedokonalostí…

Nemyslím si, že mé umělé období zcela ovlivnilo lásku druhých ke mně v době tragikomické etapy, ale věřím, že tomu rozhodně přispělo…jelikož když své tělo „kritizujete“, vidí to tak i Vaše okolí.

 

Mějte se rád(a)! 🙂

Vaše MT

Komentáře