Porod? :/ Ne! Porod :)

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu psát tento článek, tak se začnu opravdu nahlas smát a řeknu, že se naprosto zbláznil…:)

Je to již 4,5 roku, co jsem po dramatickém a opravdu bolestivém porodu přivedla na svět nádherné stvoření. Julinku. 🙂 Bolesti trvaly přes 12 hodin a porodila jsem prakticky „dřív“ jen díky epiduralu. U porodu byl manžel a já měla pocit, že vše co se mi děje je jeho vina, protože mi nepomáhá. K čemu jinému jsem si ho tam brala? (Teď se tomu musím smát). Vždy když přišla sestřička, abych šla na monitor nebo na vyšetření, poslechla jsem a na tvrdé posteli na zádech se nechala při nejsilnějších kontrakcích vyšetřovat. Brečela jsem. Prosila o pomoc. Poslouchala, kdo už kafe měl a kdo ho mít bude. Celý porod jsem proležela, protože jsem měla pocit, že v případě když si stoupnu, bude to horší. Za celé těhotenství jsem neužívala žádné vitamíny, přejídala jsem se, prakticky jen ležela a odpočívala. K Julince jsem tolik nemluvila, nečetla jsem nic o těhotenství natož o samotném porodu. Brala jsem to tak, že se na nic takového připravit nejde a že je to přirozené a nějak to prostě bude.

Díky komplikacím při samotném porodu mi ji nemohli dát na bříško a ani jsem jí neviděla. Popravdě, a to je asi to nejhorší, za co se dodnes stydím, jsem o to ani nestála. Možná díky všemu, co se ten den stalo a i předchozích 9 měsíců, jsem si cestu ke své úžasné Julince hledala skoro dva roky… Nechápala jsem šišlající maminky, co od dítěte neodejdou na krok. Naopak já utíkala, jak mohla, kojení jsem odsuzovala, protože mě omezovalo v čase, jídle, alkoholu,… Měla jsem rozkousané bradavky od špatného kojení, bez kloboučků jsem jí prso nedala, těšila jsem se na den, kdy koupím umělou výživu, budu moci zase běhat a žít svůj život. Jak sobecké od někoho, kdo si dítě tak moc přál, že?

Tím, že vše dávám na papír, je mi z toho smutno ještě více, ale vím, že důležité je poučit se z chyb a dělat vše dál jinak. Ztratila jsem dva roky jejího života, svou sobeckostí a hloupostí. Mohla jsem ztratit 30 let. Ale nemusela jsem ani ty dva roky…

Všechny náhody, které život utváří a posunují dál, mě dostaly tento rok k myšlence druhého dítěte. Odolávala jsem jí ihned od porodu Julinky. Nevěděla jsem, zda to bude lepší nebo dokonce horší…Okolí tlačí, vaše mysl tlačí, nevíte, co bude dobře a co ne… co když? Strašně jsem se bála…bála všeho co mít druhé miminko zahrnuje…

A najednou to bylo tu. 🙂 V práci jsem zjistila, že dvě čárky na testu jsou to nejkrásnější, co jsem po dlouhé době viděla. Rozhodla jsem se, že nyní bude vše úplně jinak. Vše bude podle mě, vše si budu řídit já a strach? To je to poslední co si budu připouštět, protože strach a myšlenky z něj budoucnost tvoří a já? Já si začala tvořit tu nejvíc růžovou budoucnost, které existuje. 🙂

Jelikož jsem cvičila, rozhodla jsem se v tom pokračovat po celé těhotenství, dokud budu moci. Řídila jsem se myšlenkou, že pokud tělo je schopné otěhotnět, je schopné miminko i donosit a porodit. Všechno bude o tom, jak se cítím, jak přemýšlím a jak se chovám. Díky cvičení jsem dokázala zvládat příliv hormonů, přejídání a celkový přístup. Díky cvičení jsem pochopila, že ve mně bude silná osobnost, která o ležící mamku nestojí, jelikož vstát v 6 ráno každý den a jít zvedat činky, mě nutilo především něco zevnitř. 🙂 Od začátku jsem cítila, že je ze mě spíše chlap, než křehké stvoření, takže přemýšlení o tom, zda čekám kloučka nebo holčičku, nebylo na místě. 🙂 Byla jsem si jistá, že ve mně roste klouček dřív, než jsem jela poprvé na gynekologii. 🙂

Od prvních dvou čárek, jsem na miminko mluvila jako ke kloučkovi, nevím dodnes proč, ale automaticky mi to najíždělo. 🙂 Mluvila jsem na něj každý den, celé těhotenství. Věděla jsem, jak ho vzbudit, cítila jsem tu lásku a spojení. Neustále si vizualizovala, jak ho objímám. Říkala jsem, že bude hodný po manželovi a po mě bude vypadat. J Věděla jsem, že budu kojit bez kloboučků a s chutí, protože s ním chci být spojená, jak dlouho to půjde. A jako poslední…vizualizovala jsem si celý porod včetně toho, co bude těsně po něm.

Strach z porodu jsem měla. Ale ihned když přišel, zadupala jsem ho do země. Četla jsem a dívala se na videa o bezbolestném porodu. Věřila jsem myšlence, že to nyní udělám vše jinak. Vše podle sebe a malé lásky, co ve mně roste. Celé těhotenství jsem jedla ty nejlepší vitamíny – nevím, zda měli vliv na mě, ale vzhledem k intenzitě cvičení, jsem měla lepší pocit vůči malému. Rozhodla jsem se používat homeopatika těsně před porodem, pila jsem maliník, který jsem si nasušila a používala Aniball, to vše od 36 tt. V používání Aniballu, jsem natolik věřila, že představa, že mě nastřihávají nebo šijí, úplně vymizela. Já věřila, že dělám maximum. Já věřila, že vše, co se děje, je to nejlepší, co se mi dít může. Veškeré myšlenky o porodu byly jednoduché – bude krásný, rychlý a chci si ho užít. Tohle jsem říkala každému, kde se mě zeptal. Věřila jsem, že malého po vytlačení budu mít na bříšku a věřila jsem, že ten zážitek nezapomenu do konce života. Za celé těhotenství jsem neřekla „ne nepojedu na kola, jsem těhotná, ne nevylezu ten kopec, jsem těhotná, já už nemůžu, jsem těhotná…“ Za celé těhotenství jsem se totiž jako těhotná necítila. Vždy když se někdo zeptal, jak se cítím, tak jsem řekla, že netěhotně. 🙂 Cítila jsem se báječně díky víře, kondici a vizualizaci.

Přála jsem si strašně začít rodit, když Julinka bude ve školce a manžel v práci. Přála jsem si rodit přes den a celý porod si užít dle svého. Myšlenka, že je to celé mezi mnou a Daníčkem, byla už natolik silná, že mě nerozházelo absolutně nic. Termín jsem měla krásný – 12. 12. 2016. Váhový odhad malého Daníčka byl 5. 12. okolo 2900g. Bříško jsem měla snad poloviční než před porodem Julinky (měla 4000g porodní váhu). U Julinky jsem měla porodní váhu 75kg. U Daníčka jsem měla 65kg.

Ve středu v noci 7.12 jsem začala mít slabé, ale pravidelné kontrakce, které po sprše zesilovaly a zkrátily interval na 2-3 min. Přijeli jsme do porodnice a za pár hodin kontrakce zmizely. Byla jsem na 4cm a vše přestalo. Pila jsem homeo rozpuštěné ve vodě a skákala si na míči a pak najednou z minuty na minutu nic. Prostě nic… Lehla jsem si do postele a chtělo se mi brečet. Tak jsem se zeptala v duchu, co se děje a úplně jako hlas seshora mi vjela věta, že mu mám věřit, že to zvládne sám. Podívala jsem se na lahev s homeopatiky a šla jí vylít. No tak fajn, jede se domu. 🙂 Pustit mě nechtěli, jelikož si mysleli, že budu do pár hodin zpátky, ale já neviděla důvod, proč tam být a poslouchat rodící ženy okolo, když mě se nic neděje. 🙂 Ze čtvrtka na pátek, tedy z 8. 12 na 9. 12 mi v noci začala odtékat voda. To, že si mne v porodnici nechají, mi bylo již jasné. A tak jsem neplašila a šla spát, věděla jsem, že budu potřebovat sílu. Ráno když se vzbudila Julinka i Luky, šla jsem mu říci, že mi již 7 hodin teče voda. V klidu jsem si dobalila věci, odvedli jsme Julinku do školky a jeli jsme. Po příjmu tam se mnou Luky chvíli byl, protože se opět nic nedělo a řekli mi, že po 18 hod musím dostat atb, kvůli infekci a pak když tak porod vyvolat. Celý den jsem tam proležela, dívala se na televizi, poslouchala porod vedle v pokoji a čekala, kdy Daníček dá první náznak, že chce jít ven. Večer mi doktor sdělil, že pokud neporodím do rána, musí mi dát vyvolávačku. Že je to pro miminko nebezpečné a že by bylo vlastně nejlepší ho dát třeba hned. Zeptala jsem se zda, je monitor v pořádku a odpověděl, že ano. Tak jsem řekla, že pokud to není nutné, chci to nechat na Daníčkovi, až bude chtít sám. Celou noc jsem spala, krásně spala. Budila mě jen sestra na monitor, ale i to jsem prakticky prospala. Nebála jsem se, věřila jsem, že bude vše v pořádku. Ráno přišla sestra a natočila mi monitor cca kolem 8:00, za celých 20 minut natáčení jsem měla jednu stáhnutí bříška… Podívala se na papír a povídá: „No snad do večera porodíte“. Tak jsem se usmála, nic neříkala a šla si lehnout do postele. Po 10 minutách jsem se zvedla a šla jsem se napít. A najednou to bylo tu. Kontrakce. Krásná , silná a hlavně dlouhá. Vzala jsem vodu, mazání na rty a olejíček k porodu a vše dala na poličku vedle sebe. Zatáhla jsem žaluzie, vypnula televizi, zhasla jsem světla a svlékla se do spodního prádla. Cítila jsem strašnou odhodlanost, sílu a víru, že je vše mezi mnou a Daníčkem. Neměla jsem strach, vše je pouze na nás dvou, na nikom jiným. Začala jsem chodit dokola, prostě takové kolečko, kdy jsem měla zavřené oči a při skončení kontrakce jsem se zastavila u svého stánku, napila se, namazala rty a šla na další kontrakci. Vše začalo v 8:29 a kontrakce rovnou po dvou minutách. Při každé z nich jsem masírovala bříško a říkala“ Daníčku to zvládneme, za chvilku budeme spolu“. Sestra přišla několikrát. Rozsvítila. Já hned po ní šla a beze-slova zhasla. Řekla, že mi natočí monitor. Má odpověď byla: „NE!“ Když odcházela, zavřela jsem za ní dveře. Po deváté se kontrakce zesilovaly, začaly být po jedné minutě. Krásný. Měla jsem radost. Věděla jsem, že jdeme pomalu do finále. Ujišťovala jsem Daníčka, že to spolu zvládneme a opět si vizualizovala, že se dole vše otevírá a je to jako „žvýkačka“ 🙂 Opět přišla sestra, že dorazil doktor, ať si jdu s ní, že mě vyšetří. Řekla jsem NE a zavřela opět za ní dveře. Před půl 10 jsem začala jít při kontrakcích k zemi a nutilo mě to pomalu tlačit. Díky načtení všech krásných knih o porodu, jsem přesně věděla, že jakmile mě to nutí jít na čtyři, tak budeme za chvilku spolu. Přišla opět sestra a povídá, že doktor na mě čeká. Usoudila jsem, že už hodně kontrakce prožívám a slyší to i na míle daleko. 🙂 Mezi kontrakcí jsem se na něj přes otevřené dveře podívala, zvedla hlavu a šla hrdě na tu postel. Alespoň mě ujisti že jdeme do finále. „Vezměte si anděla!“ Křičí sestra. „NE!“ Odpověděla jsem a lehla si ve spodním prádle… „Jste na šest.“ Řekl doktor. Vyděsila jsem se. Jen? Počkej, počkej, nemůžu být na šest! Říkám si v duchu…Přicházející kontrakce mě zvedla z postele a najedou, koukám, mám přilepené čidla na břiše a sestra křičí: „Ležte, natočíme monitor!“ „Já tu ležet nebudu!“ Odpověděla jsem. Strhla jsem čidla z břicha a padla na zem. Doktor mi nabídl epidural. Byla tu volba…a zároveň přišel první strach. Nenechala bych to na svém synovi…ale nevím zda víc vydržím….vydržím! Zvládnu to? Třeba to urychlí jako u Julinky… Je tu další…cítím, že je dole. Jsem jen na šest…jak můžu být jen na šest..byla jsem si jistá…Sklápím hlavu a odpovídám: „Chci.“ Doktor odešel a přišla během jedné kontrakce doktorka, která epidural zavádí… Ukázali mi na židli a já si na ní sedla. Doktorka mne sděluje, že pokud budu mít kontrakci, mám jí upozornit a mohu ještě z židle sesednout, že si vše bude pomalu chystat. Je to tu. Cítím tlak. Strašný tlak. Zavírám oči, stoupnu si nad židli, chytla jsem si levou rukou kalhotky, servala je ke kolenům a pravou ruku dala pod sebe. Držím hlavičku. Sestra mě chytla a hodila na postel. Čekám až hlavička dorotuje. Na další kontrakci byl na světě…

Sestra ho dala hned na mne…byl tak strašně teplounký….neplakal, já ho hladila, plakala, držela ho přesně jako ve svých snech, kde jsme byli jen spolu. Nevnímala jsem vůbec okolí, Byli jsme tam jen my dva…vše mi bylo jedno….protože já jsem držela svého chlapečka v náručí.

Po pár minutách přišel doktor, sdělil, že nejsem nijak poraněná a lámali si hlavu, jak mé nahé tělo omyjí, jelikož jsem byla celá od mázku a krve. Řekla jsem, že půjdu do sprchy. Vykulili oči, já se s pomocí sestřiček zvedla a šly jsme… 🙂 Dnes už nevěřím, že jsem byla pouze na šest cm tři kontrakce před porodem, jenže bohužel jsem tomu uvěřila tam. Ale Daníček mě zachránil od píchnutí epiduralu a ukázal, že věřit máme vždy jen sobě. 🙂

Splnil se mi sen. Sen o nádherném těhotenství i porodu. Sen o hodném Daníčkovi s vizáží po mamince…sen o nenastřihnutí a teplém malém tělíčku na mém…Byl to ten nejkrásnější porod, který jsem mohla mít. Daníček se narodil v sobotu 10.12.2016 v 9:36 a měl 3500g, celý porod trval hodinu a 7 minut. Narodil se na svátek Julinky, která je také „sobotňátko“ ale v 9:06. 🙂

Vše je jak si přejeme a v jaký život věříme… já přivedla na svět dva anděly a děkuji životu za to, že jsem žena a maminka, protože něco tak krásného, můžeme zažít jen my. 🙂

 

Vaše MT 🙂

 

 

 

Komentáře